Kol Mikaelson

Už je zase tady.  Znovu se ocitl ve městě, kterému říkali jeho sourozenci domov. Ve městě, ve kterém byl několikrát zrazen vlastní krví. Teď tady byl, poprvé bez svých sourozenců, kteří by mu mohli znovu vrazit dýku do zad.

Nebyl tu s ním jeho nejstarší bratr – elegantní a vždy upravený Elijah, o kterém jen málokdo věděl, jaký je doopravdy. Byla to stejná krvelačná bestie jako všichni ostatní, která se jen schovávala pod touhle elegantní slupkou.
Dokonce tu nebyla ani jeho nejmladší sestřička, kterou měl vždycky tak moc rád. Jen do té doby, než skončil díky ní znovu v rakvi. Dívka, která si vždycky přála normální život – chodit do školy, zamilovat se, mít svatbu, děti a nakonec umřít. Ale jakmile jí takovou šanci Kol ve dvacátém století dal, ona ho zradila a tím si zavinila to, že nikdy nebude tenhle život mít. Kol se zavázal, že jí už nikdy nepomůže. Nikdy víc po téhle zradě. Dokázal odpouštět, ale tohle bylo už moc. Zvlášť, když se snažil, aby ona měla ten život, který si vždycky přála.
Hlavní ale bylo, že tu nebyl jeho starší nevlastní bratr Niklaus. Ten bastard, kvůli kterému se všichni stali upíry. Byl to on, kdo zavinil smrt jejich nejmladšího bratra Henrika. Kdyby nebylo jeho, nikdy by se tohle nestalo, nikdy by nebyli upíři a Kol by žil život, který si vždycky přál. Až do konce života by byl čarodějem. Velmi mocným čarodějem. Mohl být tím, co ze srdce miloval. Magie mu dávala víru, chuť do života, jako nikdy nic jiného a on to všechno kvůli němu ztratil. Chtěl se mu pomstít, tak moc. Zbraň na jeho zneškodnění měl na dosah, ale když měl možnost ho zavřít do rakve, stejně jako to udělal několikrát on jemu, tak to zkrátka nedokázal. Byl to slaboch? Nedokázal by si snad nikdy odpustit, co by udělal? I přes všechna zvěrstva, která jako upír provedl, přes všechna mrtvá těla, kaluže krve, která za sebou za ta všechna staletí zanechal, tohle nebyl on, tohle by nedokázal. Nezvládl by zradit vlastní rodinu. Ne, on nikdy nebyl jako jeho matka nebo otec. Dokonce ani jako jeho další bratr Finn. Nebyl tím člověkem, který by kdy rodinu zradit dokázal.
Možná to nikdy nedával dost najevo, ale rodina pro něj byla vším, když už neměl svou magii. Každá zrada, kterou proti němu sourozenci udělali, mu zanechala obrovskou ránu na srdci. Ty rány se postupně hojily, ale zůstávaly po nich veliké jizvy. Kdyby mu někdo vyrval srdce z hrudi, uviděl by ho. Srdce, které bylo tak znetvořené jizvami a bolestí, kterou mu jeho rodina způsobila. Ale nebyli to jen oni, kteří za to mohli. Jeho ranily i ty strašné činy, co jako upír udělal. Nikdy předtím nad tím nepřemýšlel, ale teď, když je zase tady… Dostal po své smrti další šanci. Dokázal se vrátit z Druhé strany a byl jiný. Sice stále upír, ale jiný. Už ho nepoháněla touha po krvi tak moc jako dříve. Stále tu byla ta pomsta, ale už se nechtěl mstít své sestře a bratrovi. Byl tu ten kluk, kvůli kterému zemřel, kvůli kterému zůstal na Druhé straně, kde zažíval strašná muka. Muka, která si nedokáže nikdo představit. Bylo to jako peklo, akorát mnohonásobně horší.

Byly tu dvě věci, kvůli kterým se vrátil právě do New Orleans. Věděl jistě, že tu zatím nejsou jeho sourozenci, to byla věc první. A ta druhá? Žil tu muž, černoch, který také zavinil, že Kol skončil v rakvi. To on mu ukradl místo v jeho rodině, kvůli němu ho nebral vlastní bratr vážně.
Ten muž se jmenoval Marcellus. Teď si říkal Marcel Gerard, král New Orleans. To bylo tak směšné. Zapomněl snad na to, co pro něj Niklaus udělal? Nebýt jeho, byl by teď dávno mrtvý, a on si dovolil přivlastňovat si zásluhy, které patřily rodině Mikaelsonů? To jeho rodina ho vytáhla ze sraček, ve kterých jako dítě byl. Díky Klausovi byl někdo, ne jen obyčejný černý otrok.

Kol už byl naživu několik dní. Jeho život se mu zase vrátil na místě, kde o něj přišel – v Gilbertovic kuchyni. Vlastně už tam nebyla jejich kuchyň. Nebyl tam už ani veliký a prostorný obývák. Na místě v Mystic Falls, kde dřív stál bílý dům, ve kterém Gilbertovi bydleli, nebylo nic. Dům shořel, jak se Kol později dozvěděl. Neznal důvod, prý to byla nehoda, při níž uhořel Jeremy Gilbert – shodou okolností jeho vrah. Jednu pomstu má už tedy z krku, o tuhle rodinu se víc zajímat nebude. Teď tu byl někdo jiný, komu toho hodně chtěl vrátit – Marcel.
Chvíli se zdržoval v Mystic Falls, potřeboval nabrat sílu a v tomhle městě nebylo divné, když se občas nějaký člověk ztratil, nebo když někoho našli s ránou na krku někde ‚polehávat‘. Nabral tady sílu, pořádně se nakrmil. Kdepak, žádná krev z krevní banky, dával si pořádně do nosu, přímo z žíly. Sice se změnil, už tolik neprahl po krvi, ale nikde nebylo psáno, že už nikdy nezabije a že si už nikdy nedá krev z žíly. Byl to přeci upír, tohle bylo přirozené. Moc dobře věděl, že za chvíli by místní pojali podezření a začali prověřovat nově příchozí, takže raději zmizel a vydal se na cestu do New Orleans.

Moc dobře si pamatoval, kde žil s rodinou, když byli v New Orleans. Říkalo se tam tomu Sídlo, ale on zjistil, že se tam zdržuje Marcel. Takže se místo do Sídla usídlil na Plantáž. Tam to měl stejně vždycky radši. Nikdo mu nekecal do toho, když si přivedl dvě, tři, možná čtyři dí(ě)vky a užíval si s nimi jak dobrého sexu, tak i jídla (You know what I mean). Tentokrát jeho ‚nové já‘ preferovalo lov přímo v ulicích New Orleans. Pokud možno v noci, to bylo teprve něco. Oběti měly mnohem větší strach, než kdy jindy. Ale byla to jejich chyba, to ony se neměly potulovat tmavými uličkami po tmě samy…
„Zdravím, slečno,“ osloví mladou pěknou zrzku, která spěchá jednou tmavší uličkou zřejmě domů. Asi ví, že tady na ni nečeká nic pěkného. I když jak se to vezme. Kol pěkný byl. Musí se pobaveně uculit, když vidí, že sebou zrzka cukla.
„Snad jsem vás nepolekal?“ zeptá se jí a to už se dívka stačí otočit obličejem k němu. Je vidět, že se jí značně ulevilo, když uviděla jeho. Ale neměla by sázet na to, že pěkný muž zaručuje bezpečí.
„Ne, to vůbec,“ přemůže se a pousměje se na něj, „jen když na vás někdo takhle v noci s prominutím vybafne, není to nic skvělého,“ pokrčí rameny a trošku se usměje. Snažila se nepůsobit nervózně, ale Kol nebyl hloupý; poznal na své oběti, když se bojí.
„Jasné, to naprosto chápu…“ řekne a jeho pohled sklouzne k její krční tepně, která najednou začala pulzovat mnohem víc, než doposud. To bylo tím, že se na to začal Kol pořádně soustředit.
„Jen jsem tu nový a chtěl bych něco zjistit…“ řekne tajemně a pořád se dívá střídavě na ni a střídavě na její krk.
„A co? Třeba vám můžu nějak pomoct…“ Vlastně mu tím nabídne svou pomoc. Ale v tuhle chvíli už moc dobře ví, že tohle není jen milý mladý a pěkný muž. Tohle byl upír.
„Určitě mi s tím můžeš pomoct,“ tajemně se usměje a to už se mu kolem očí objevují vystouplé žilky. Dívka nestačila zareagovat, Kol toho využil a prokousl jí její jemnou kůži na krku v místě, kde se nacházela krční tepna. Zrzka se neubránila hlasitému výkřiku, ale to Kolovi vůbec nevadilo. Pro upírovy uši to byla doslova slast, když slyšel svou oběť křičet. A ještě lepší bylo, když oběť utíkala. Právě proto se Kol od jejího krku odtrhne. Dívka okamžitě vezme nohy na ramena. To si myslí, že mi dokáže utéct? říká si Kol v hlavě. Počká, až je tak dvacet metrů od něj a potom se k ní upíří rychlostí přemístí.
„Mně neutečeš, zrzečko,“ řekne docela strašidelně. Musel vypadat bláznivě a strašidelně. Měl ústa zašpiněná od krve, hodil tady dívku, potmě…
Už už se připravoval k tomu, že se do ní znovu zakousne, vlastně už byl sotva pár centimetrů od její krční tepny, která stále mírně krvácela, když v tom ho přepadla obrovská bolest hlavy. Už teď věděl, že si (bohužel) začal s nesprávnou dívkou.
Svalil se na zem a chvíli se tam, držíc za spánky, svíjel v bolestech. Ještě netušil, že tohle všechno neměla na svědomí ta mladá zrzka, ale zrzka trošku starší než ona. Jakmile ta příšerná bolest přestala, pozvedl hlavu a viděl, že ta mladá holka utekla k ženě starší. Kolik jí mohlo být? Třicet? To nevěděl přesně. Jediná věc, kterou věděl, byla ta, že si začal s čarodějkou. Nechtěl si dělat nepřátele v řadách čarodějek.
Starší zrzavá čarodějka se teď na něj dívala s drsným výrazem ve tváři. Ale zdálo se mu, že chvilkami se uculovala. Možná nad tím, že zneškodnila upíra? Těšilo ji, že vypadá tak, jak teď vypadá? Zašpiněný od vlastní krve, která mu tekla z nosu i z úst?
„Mně neutečeš, krasavče,“ řekne a neubrání se úšklebku. Chvíli ho pozorovala a pak pokračovala: „Nechápu, jak sis mohl dovolit vejít na území čarodějek a ještě k tomu jednu z nás napadnout.“ Celou dobu si ho prohlíží a zároveň ho drží svou mocí přišpendleného na chodníku. Samozřejmě neví, co od něho čekat. Kol ale neměl v plánu je napadnout. Byly to čarodějky a s těmi byl vždy za dobře.
„Mohla bych tě zabít, ale neudělám to. Ale varuji tě, ještě jednou tě tady uvidím, ještě jednou se dozvím, že jsi ublížil někomu z našeho covenu a nepřežiješ to.“ Zněla opravdu vážně, Kol jí to všechno věřil. Kdyby byl obyčejný upír, možná by se i bál, ale teď? Nemohla ho zabít, i kdyby tisíckrát chtěla. Konečně pocítí, že už ho nedrží její moc, takže se pomalu zvedne a z čarodějky nespouští oči. Čarodějka sebou ucukne, když se Kol přemístí přímo před ni.
„Ty asi netušíš, s kým máš tu čest, čarodějko,“ řekne se zlomyslným úšklebkem na rtech a zmizí rychlostí blesku někam pryč.