Would you like to react to this message? Create an account in a few clicks or log in to continue.


 
PříjemPříjem  Latest imagesLatest images  HledatHledat  RegistraceRegistrace  PřihlášeníPřihlášení  

 

 Claire Evans

Goto down 
2 posters
AutorZpráva
Admin
Admin



Poèet pøíspìvkù : 7
Join date : 23. 11. 14

Claire Evans Empty
PříspěvekPředmět: Claire Evans   Claire Evans Icon_minitimeSun May 03, 2015 3:05 pm

Začátek příběhu.
2.kapitola
Návrat nahoru Goto down
https://xvampirediariesrpgx.board-directory.net
Claire Evans

Claire Evans


Poèet pøíspìvkù : 85
Join date : 03. 12. 14

Claire Evans Empty
PříspěvekPředmět: Re: Claire Evans   Claire Evans Icon_minitimeSun May 03, 2015 5:47 pm

Venku bylo překrásně. Slunce svítilo a usmívalo se na všechny okolo. Pofukoval teplý větřík a krásně rozháněl ženám vlasy a sukně. Žena s černými vlasy, jménem Claire, šla ladně po ulici. Doprovázel ji zvuk rychle klapajících podpatků. Její krok byl jistý a čistý, žádné nejistoty, klopýtnutí, nebo snad škobrtnutí. Bedlivě a sebevědomě si prohlížela krásu New Orleans. Shromažďovala informace a sledovala lidi, upíry, všechno, co by se jí někdy mohlo hodit. Během těch pár dní, co tu je, se držela vpovzdálí. Odposlouchávala rozhovory, prozkoumávala město a okolí. Měla již několik jmen. Marcel – takzvaný král New Orleans. Dnes pořádá večírek, na který ona dozajista půjde. Může se zde dozvědět hodně věcí o takzvaném „králi“ a třeba se s ním i seznámit. Je na něj zvědavá. Představuje si ho jako muže středního věku, světlé oči, světlé oči, vždy dobře oblečený a se sebevědomým úsměvem a velkým egem. Moc nevěděla, jak vypadá, nebo od něj očekávat. Viděla a poznala již mnoho králů. Dobrých, špatných, krutých, milosrdných,… Jednou byla královnou. Ženou, toho nejlepšího krále, kterého kdy potkala. A věděla moc dobře, jak hrát tuhle hru. Byla v ní až příšerně dobrá. Mohla by Marcelovi uzmout jeho žezlo a znovu vládnout.

r. 1605, Francie, zámek Chenonceau

Černovlasá dívka s krémovými šaty a stejně barevnými střevíčky běžela po zahradě prosvícené dopoledním sluncem. Na obloze nebyl ani jediný mráček a její boty na pískové cestě mezi zahradami vydávaly skřípavý zvuk. Její pleť byla bledá, nikdy se neopálila. Rty byli červené, plné, podobné růžím, které byli zasázené v zahradách. Oči měla světle modré, studené jako led, plné tajemství. Její poddaní jí říkali Ledová královna. Bylo to podle jejího vzhledu, nikoli povaze. Nikdy jí nebyla zima, vypadala stále dobře, nikdy nebyla nemocná, ničeho se nebála, avšak nemohla mít děti. Nemohla tedy svému muži, královi, dát žádného dědice. Kvůli tomu byla královna i král velice zklamaní. Král se každý večer, než ulehl do postele, modlil, za plodnost jeho ženy. Dodávalo mu to naději. Miloval ji a přál si, aby spolu mohli mít děti. Jenže ona věděla, že děti mít nikdy nebude. Byla mrtvá. Živila se lidskou krví. Byla monstrum. Každou noc, se vytratila z jejich komnaty a chodila se krmit do nedaleké vesnice. Její král si toho nikdy nevšiml.
„Má paní, neutíkej mi!“ Zvolal plavovlasý mladý král na svou ženu do teplého dne. Jeho kroky rychle dobíhaly ty její. Černovláska se ohlédla a její vlasy se zavlnily. Zrychlila, avšak její šaty byly dost nepohodlné a nepraktické. Cítila, jak se k ní blíží. Dopad jeho nohou na zem byl tvrdý a sebejistý. Byl velice mladý a pohledný. Ucítila jeho ruce na svých bocích, jak si ji k sobě přitáhl a zastavil ji. Otočila se na něj a zářivě se usmála.
„Už jsem skoro vyhrála, Adriane.“ Pošeptala mu do ucha a přitulila se k němu. Svou tvář otřela o tu jeho. Byl to jen a jen její král. Muž, kterého milovala a vždy milovat bude, ať se stane cokoliv. On byl její spřízněná duše. Ve slunci se zaleskly jejich zlaté manželské prsteny, které si slavnostně vyměnili v den jejich svatby při velkolepém obřadu. Na jejich svatbu přišlo snad celé království.
„Jenže já tě dostihl, Claire.“ Vítězoslavně se ušklíbl a políbil ji do vlasů. Jeho polibek byl plný něhy a lásky. Jen s ní byl takový. Býval by byl skvělým otcem. Viděla ho už zlomeného, veselého, energetického,… Nejžalostnější pohled na něj měla snad v den, když musel poprvé setnout hlavu, a to svému otci, kterého tak moc miloval. Nechtěl to udělat, ale musel. Byla to jeho povinnost. Claire se schoulila do jeho náruče a nechala ho, aby ji hladil po zádech.
„Zítra vyrazím na lov, lásko.“ Odtáhl jí od sebe a podíval se jí, svými kaštanovými oči, do těch jejích. Nepouštěla ho ráda. Bála se o něj. Musí mu dnes do vína přimíchat svou krev, která ho případně vyléčí.
„Mohu jet s tebou, můj králi?“ Zašeptala prosebně. Vzal její tvář do svých dlaní a lehce nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Lov není nic pro královny, má paní. A navíc potřebuji někoho, kdo bude na zámku, dokud se nevrátím.“ Odpověděl jí rozhodně. Claire uhnula pohledem. Zahleděla se do dáli. Na krásně rozkvetlé stromy, květiny, vodu, ve které se odrážel obraz velkolepého, nádherného zámku, který byl jejich. Dokonce viděla okno jejich komnaty. Pohledem se vrátila zase k jeho hřejivým očím.
„Ty víš, že tě nerada pouštím od sebe, můj pane. Budu se za tebe, ale modlit.“ Řekla rozhodně a jemně přitiskla své rty k těm jeho. Své ruce mu položila na záda a opřela se do něj lehce svým tělem.
Nevěděl, že ona je upír. Že je monstrum, o kterém se vypráví báchorky. Že je mnohem starší, než on si dokáže představit. A že jsou zde i čarodějky a vlkodlaci. Ty ženy, co ho chodí léčit, jsou čarodějky, donucené jí, aby ho kouzly vždy uzdravily. Že vlkodlaci jsou ti, kteří pracují v jeho dolech, protože se bojí té ženy oděné v černých šatech s rudými rty, co je chodí každý večer bičovat a před úplňkem spoutávat do řetězů, aby nezabíjeli lidi z jejího království. Té ženy, s ledovými očima a bílou pletí jako sníh. Říkali jí Sněhová královna. To bylo dost podobné tomu, co říkali na zámku. Avšak zde to bylo úzce spjato s její povahou. Její bič a zuby byly všude a vybíraly si daně, když někdo nepracoval. Avšak ona jim dávala jídlo, pití, uzdravovala je svou krví a svým způsobem se o ně starala. Dovolovala jim mít rodiny a vzít si na pár dní volno. Avšak když se pokusili utéct, setnula jim hlavy a napíchla na kůl před důl, aby každý věděl, jak skončí v případě neuposlechnutí. Král nic z toho nevěděl. Žil ve slepé nevědomosti a stále miloval svou ženu, která vypadala křehce a zlomitelně, jenže ona byla pravý opak. Silná žena, co se nebála být krutá. Usmívala se, ale nikdo nepoznal, co chystá udělat. Svému králi by však nikdy neublížila. Všechno, co dělala, dělala pro něj. Byla milá, když chtěl, radila mu a dělala vše, co chtěl. Přes den byla královna, milá, hodná, smělá, lehce stydlivá, ale v královi loži byla divoká šelma, co se nebála drsného milování, jen aby králi vyhověla. A možná proto jí nebyl nikdy nevěrný. Byla vždy tím, co její pán potřeboval. Milovala ho až moc. Více, než to bylo zdravé. A v hloubi duše věděla, že ho jednou bude muset opustit, jelikož nestárla, jelikož byl nesmrtelná, upír. Měla kvůli tomu zlomené srdce. Nechtěla ho nikdy opustit. Chtěla navždy zůstat v této době, s jejím králem. S její jedinou láskou, za všechny ty staletí.
„Miluji tě, Adriane.“ Zašeptala mu do ucha, hlavu položenou na jeho hrudi.  
„Miluji tě, Claire. Vždy a navždy.“ Řekl polohlasně do jejích vlasů a pohladil jí po nich.


Když se den nachýlil k večeru, oblékla na sebe černé šaty a boty na vyšším podpatku. Na rukou měla černé rukavičky a vlasy pěkně upravené. Byla namalovaná jen lehce, jediné co bylo výrazné, byla rudá rtěnka.  Pozvánku dostala od jednoho upíra, který jí řekl, že takováto pěkná tvářička by tam jisto jistě měla přijít. Nemohla ho zabít, protože by přilákala pozornost a tak se jen mile usmála.  Jakmile vešla dovnitř, vzpomněla si na plesy z minulých století, které se nedaly přirovnat k žádnému z těchto moderních. Bylo to zde však pěkné. Všechno hezky připravené, líbilo se jí to. I hudba byla vkusně zvolená a hodila se na tuto slavnost. Sledovala všechno zpovzdálí a čekala, až se objeví „král“, který tuto akci pořádal. Jakmile vystoupil ze stínu do světla, pocítila obrovské zklamání. Byl to černoch, vcelku pohledný, ale nijak zajímavý. Tohle že měl být král? Dokázala by ho svrhnout jedním jediným tahem z jeho pomyslného trůnu. Pro ni byl v téhle hře stejně významný, jako kůň.  Potřebovali jste ho, ale dokázali jste sejmout druhého hráče i bez něj.  Poslouchala jeho nezajímavý proslov a snažila se si Marcela pořádně prohlédnout. Neochotně si připila s ostatními lidmi a odložila sklenku. Ještě chvilku se tu zdrží a potom půjde. Není tu nic, co by ji zde drželo.  Nevšimla si, když se na ní ten král začal dívat. Vybavila se jí vzpomínka na jejího muže a na ten prosluněný den.  Na své ruce stále nosila jejich prsten, ale na levé. Jakmile uslyšela jeho hlas, otočila se na něj a mile se pousmála. Marcel zde má spoustu svých lidí.  Nechce dnes skončit mrtvá. A když bude milá, získá si lépe jeho přízeň.  
„Ztratila jste se? Vypadáte jako ztracené štěňátko." Zněla jeho věta, co řekl jako první. Měla chuť se začít smát. Její vzhled byl nevinný, a to byla její výhoda. Jakmile jí podal jednu sklenku, vzala si ji od něj a úsměv mu oplatila.
„Neztratila. Jen se rozhlížím. Pro mě? Děkuji." Odpověděla mu klidně, vyrovnaně. Napila se ze sklenky a vychutnala si toto prvotřídní víno.
„Tak pokud chcete, klidně vás tu provedu. Patří to tu mě." Promluvil k ní znovu. Claire se chtěla smát, ale nemohla. Byl tak moc pyšný. Asi mu brzy tu jeho pýchu trochu popíchne.
„Někdy příště." Odpověděla mu s úsměvem na tváři a obešla ho. Prostě odejde, ať se třeba zblázní, jestli chce. On pro ni není žádný král.
„Tak tedy aspoň jeden tanec." Řekl jí, když k ní doběhl.  
„Jen jeden tanec…" Pošeptal jí do ucha. To jí ještě scházelo. Měla plán, že ho odstrčí a půjde, jenže on ji chytl jemně za loket a přitáhl si jí k sobě.  Měl nasazený velmi komický výraz, ale svým způsobem zajímavý.
„Jen jeden tanec." Svolila mu nakonec a chytla se jeho ruky. Lehce po ní přejela a dívala se mu do jeho hnědých očí. Připomínaly jí jejího krále.  Marcel svou druhou ruku položil na její záda a mírně si jí k sobě přitáhl. Nechala ho, ať dělá, co uzná za vhodné.
„Takže odkud jste? Slečno…“ dělal, že v paměti hledá jméno, ale spíše po ní chtěl, aby mu ho řekla.
„Claire…“ Prozradila mu jeho jméno, avšak nic víc.
„Takže tajemná slečna Claire." Sladce se na ni usmál a udělal s ní otočku. Nemohla říci, že by se jí to nelíbilo. Dokonce si to užívala. Marcel nevypadal zase tak hrozně, jak si ho vykreslovala.  Cítila, jak blízko jsou u sebe a projela jí zvláštní vlna. Nechtěla to však přiznat. Možná, že se jí Marcel líbil, ale ona si to nepřiznala. Tančili jako jeden, byli naprosto dokonale sehraní. Nic neříkali a ona za to byla nesmírně ráda. Dívali se sobě do očí a ona sledovala tu upřímnost, hrdost, nemilosrdnost, spravedlivost, která z něj úplně sálala. Zřejmě není zase tak špatný král. Viděla, že je k sobě něco táhne. A proto to musela ukončit. Odtáhla se od něj a poděkovala. On se s ní rozloučil a ona se jen pousmála a záhadně odpověděla.
„Možná.“ A odešla vstříc dlouhé a nekončící noci.
Návrat nahoru Goto down
 
Claire Evans
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
 :: Příběh-
Přejdi na: